Shakuhachi (čti šakuhači)

Bambusová flétna šakuhači, dnes cosi jako symbol japonské hudební tradice, nebyla až do poloviny 19. století nástrojem hudebním, ale religiosní pomůckou, výhradně užívanou zen-buddhistickým řádem Fuke. Komusó, "mnichové nicoty" této sekty, přestože většinu času hráli na šakuhači, se nepovažovali za hudebníky. Aktivita, která se nezasvěceným mohla jevit jako hraní na flétnu, byla jen jinou formou zenu-meditace, realizované prostřednictvím hry zvláštních esotericky předávaných skladeb. Tento styl hry na šakuhači, tak jak se nám dodnes zachoval, zejména v liniích tradovaných při chrámu "Světla a temnoty" Mjóandži v Kjótu, je především manifestací zenu, jeho důrazu na opravdovost, soustředění se na podstatné, oproštění se od vší vnějškovosti a povrchnosti. Zvukovým ideálem tu je "šumění větru v bambusovém háji" a základním principem buddhovství jediného tónu.

Způsob života mnichů komusó byl velice neobvyklý. Při vstupu do sekty museli prokazovat samurajský původ a jako součást své askeze měli i povinnost nejméně tři dny v měsíci provádět takuhacu, vyprošovat si hrou na šakuhači almužny pro domovský klášter a jídlo na svou obživu. Nosili na veřejnosti zvláštní hluboký klobouk z trávy, zvaný tengai, který jim zcela zakrýval tvář a dával jim naprostou anonymitu. Často se představovali jen jménem svého domovského kláštera, nebo vůbec nemluvili a místo toho hráli na šakuhači.

V chrámech sekty Fuke "mnichové nicoty" dodržovali podobnou každodenní kázeň jako členové ostatních buddhistických sekt, ovšem se zvláštním zaměřením ke hře na šakuhači jakožto praxi suizenu, "vanoucí" meditace. Po ranním rituálu se společnou hrou předepsaných skladeb a zazenu, meditaci v sedě, byl čas vyhrazen pro cvičení na šakuhači, obchůzky za almužnou a pro zdokonalování se v bojových uměních. Každý komusó se mohl totiž kdykoliv opět stát samurajem, ostatně masivní flétna s rozšířenou kořenovou částí na konci sloužila v případě potřeby jako velice pádná zbraň.

Fuke styl - v kontrastu k ostatním školám (Kinko a Tozan), trvá striktně na původním primárně spirituálním účelu hry na šakuhači. Každá skladba je především zakódovaným dechovým cvičením a návodem k praxi koncentrace, konkrétní "instrukcí" pro suizen - vanoucí meditaci. Ta nemá být rozmělňována hudebními efekty, virtuosními prvky exhibice, jako je to běžné při hudební produkci.

Zdroj: http://www.shakuhachi.cz/

Místo drahých přášků zpěv?

Víte, že nejdokonalejším hudebním a terapeutickým nástrojem je něco, co každý máme, ale zatím tomu nepřikládáme odpovídající pozornost a úctu? Ano, je to vlastní hlas. Pomocí hlasivek nejen uvolňujěme emoční bloky, ale nabíjíme své tělo a mozek energií, dolaďujeme rozladěné frekvence v různých částech našich těl a dodáváme ty, kterých máme nedostatek.

Každý máme v hlase šamana léčitele. Proto zpívejte, i když to třeba paní učitelce, rodičům či paní domácí může znít falešně. Hlavně se nenechte odradit. Lidem, kteří vám budou tvrdit, že byste neměli zpívat, protože to jejich uchu nezní libě, byste měli doporučit, aby si buď začali zpívat také nebo aby se co nejříve obrátili na terapeuta. Protože ne vy, ale oni mají problém, který si potřebují nějakým způsobem vyřešit. Chybí jim totiž radost ze života a schopnost tolerance.

Je Bůh?

Pardon, co je to za otázku? To se mohu rovnou zeptat „Jsem já?“ Nicméně, toto je jedna z otázek, kterou si každý člověk položí několikrát v životě, ale jen nemnozí naleznou uspokojivou odpověď. A tak není od věci se v tom trošku pošťourat.

Není klíč k rozřešení nastolené otázky náhodou v tom, že vidíme Bůh mimo sebe? Lidé hledají Bůh v kostele, v kapličkách, v přírodě, v Bibli, Koránu, Bhagavadgítě... Koukají, jestli neuvidí Bůh na nebi, na svatém kopečku nebo nad hlavou toho, koho prohlásili za světce. Papež se tváří, jako kdyby chodil s Bůh na večeři a mnozí ve jménu Bůh páchají nepěkné čuňárny. A jsou i tací, kteří místo, aby pomáhali lidem, neb to mají v popisu práce, usilují „vrátit“ pro Bůh od státu miliardy peněz.

Vzhledem k tomu všemu mi odpověď na původní otázku nepřijde složitá. Totiž, Bůh je, když mu dovolíme být. Ve chvíli, kdy si jeho existenci připustíme, máme Bůh sami v sobě a pracujeme s ním, jak nám přijde vhodné a správné. Takže jsou lidi, kteří Bůh nemají (a pro ně Bůh není) a lidi, kteří Bůh mají (a pro ně Bůh je). Ale připouštím, že to někdy může být i trochu zmatené. Jako s tou babičkou, která nikdy nezmeškala mši, ale jednou si nechtíc více přispala a když se zplavená a vyděšená dobelhala ke kostelu, bylo už zavřeno. Celá si zoufala, co teď bude dělat, když si najednou všimla lístku přišpendleného zvenku na dveřích. A na něm bylo psáno „Já jsem tady s tebou...“

Někdy, i když si myslíte, že je vám Bůh ukradený, zjistíte s překvapením, že máte Bůh hluboko ve svém podvědomí. Takže vám čas od času ujede: „Pro Boha! To je Boží! Pane Bože! Zaplať pán Bůh! Za Boha (s tím nic neudělám)! Božínku! ... Takže Bůh také máte, ale jenom na chvilku a někdy :)

Na závěr tohoto lehce kacířského textu si dovolím poznamenat, že bychom se k rozuzlení původní otázky mohli dostat tak, že se zeptáme: „Jaký je Bůh?“ Někdo řekne, že milující, trestající, shovívavý, neoblomný. Jiný bude tvrdit, že Bůh je nepopsatelný, nepochopitelný, nepolapitelný. Ale není to náhodou tak, že Bůh je takový, jací jsme my? Ten, kdo se Bůh bojí, nemá náhodou strach sám ze sebe? A ten kdo vidí Bůh jako radost, není náhodou šťastný a plný radosti ze života?

Takže co se mě týče, teď, právě teď pro mě Bůh je. Ale až půjdu spát, tak zase není. Pokud se mi, ovšem, o Bůh nebude zdát :)

Alikvótní raut

Několikrát jsem zmínil uspokojování chuťových buněk a žaludku, tentokráte ale chci slovo raut použít v souvislosti s lahůdkami pro naše uši. Ano, i naše uši je potřeba krmit. Nikoli však stravou pevnou či tekutou, ale velejemnou pochoutkou sestávající ze zvuků, které tvoří to, čemu se říká hudba.

Není náhodou, že se hudbě říká „duchovní strava“. Podle zjištění vědců totiž prostřednictvím sluchových orgánů získává náš mozek značnou část energie pro svou správnou činnost. Z toho můžeme mimo jiné vytušit, že asi není úplně jedno, co si pouštíme do uší. Určitě to znáte z vlastní zkušenosti. Agresivní hudba bezpečně zvýší adrenalin, rytmická a dynamická hudba podpoří fyzickou aktivitu, hudba meditativní uklidňuje nebo i uspává.

Na letošním Čajovém festivalu vystoupí od 20.30 hodin člověk, který dokáže krmit uši svých posluchačů skutečně velmi pestrou a výživnou stravou. Během jedné písně umí obecenstvo rozdráždit k tanci a chvíli nato relaxačně konejšit. Právě proto si CD album Michala Pustaje vydobilo výsostné postavení v mé fonotéce a interpret sám se stal stálicí našeho festivalu. Dle mého úsudku patří mezi nejzajímavější hudebníky české alternativní scény, ale právě proto, že se jedná o alternu, ho nevídáme v televizi a neslýcháme v rozhlase. Alespoň zatím. Takže téměř jedinou možností, kde si ho můžete vychutnat, jsou jeho internetové projekty nebo živé koncerty. A právě jeden takový se Vám teď nabízí.

Michal Pustay patří k nemnoha českým muzikantům bravurně zvládajících techniku alikvótního zpěvu. Nemá smysl zde teoreticky popisovat, oč jde - alikvótní zpěv (stejně, jako jinou hudbu), nelze slovy popsat. Je nutné jej vyslechnou a udělat si vlastní úsudek. Není však bez zajímavosti, že mnozí muzikoterapeuti tvrdí, ža alikvótní zpěv dokáže energizovat a léčit. Což skvěle zapadá do konceptu letošního Čajového festivalu.

Droga zvaná televize

Když jsme zakládali občanské sdružení Beztelevize (pořádající Čajový festival), rozhodně jsme netušili, kolik lidí vyděsíme. A to asi takovým způsobem, jako kdybyste narkomanovi oznámili, že se právě od této chvíle už nikdy nedostane ke své oblíbené droze. Aniž bysme se o to jakkoliv zasloužili, už pouhým názvem „Beztelevize" jsme si vydobili pověst extrémistické organizace. Záhy nám začali studenti sociálně zaměřených oborů i agenti policie posílat dotazníky ve snaze zjistit, zda nejsme náhodou příslušníci posedlé sekty směřující k hromadné sebevraždě vyznavačů beztelevizní víry. Vlivem všech těchto událostí jsem začal tušit, že nikoli s námi, ale se společností, ve které žijeme, není něco v pořádku.

Vlastně, kdyby toho nebylo, tak bych se ani nežačal hlouběji šťourat v tom, jak moc a proč vlastně jsou lidé na televizi tolik závislí. Prostě bychom byli jenom partička lidí, kteří místo čumění do bedny raději sportují, cestují po světě, pořádají různé akce nebo chodí za kulturou. Určitě bych se spokojil se Svěrákovo filmovou hříčkou Akumulátor, kde už je mnohé s humornou nadsázkou naznačeno.

Ale ten upřímný děs v očích lidí, kterým jsem se zmínil, že já a mí přátelé nemáme a nepotřebujeme televizi, protože to je zbytečný krám, bez něhož se rádi obejdeme, ten mne motivoval, abych se začal zajímat. Výsledek mého bádání však nemohu na tomto místě prezentovat. Proč? Jistě si dokážete představit, jak bych asi dopadl, kdybych se ocitl v milionovém davu narkomanů a zakřičel „už nikdy žádné drogy“.

A proto místo takových sebevražedných pokusů raději jen tak mimochodem utrousím - A co vy? Jste schopni se zamyslet na tím, jak silná je vaše TV závislost? Dokážete bez zářící obrazovky usnout? Kolik hodin denně promarníte sledováním virtuálních příběhů, místo abyste si užívali opravdovosti vlastního života? Komu doopravdy věnujete více času? Svým dětem, partnerům a přátelům nebo televizi?

Nad šálkem čaje

Představte si, že sedíte v pohodlném přítmí nad šálkem dobrého čaje. Kolem vás je atmosféra klidu a míru. Jste uvolněni, zní tlumená hudba vy jste najednou vzdáleni od svých starostí a problémů. Čaj vám pomáhá vnímat sama sebe, uvolnit se a rozjímat. Čaj je nápoj každodenní a mnoha lidem se zdá všední a obyčejný. To hlavně proto, že se dosud nesetkali s čajem jinak, než v tradičním sáčku. Je ale prokázáno, že pokud pijeme skutečně dobrý a kvalitní čaj, může nám tento nápoj pomoci získat ztracenou rovnováhu, čelit stresu a problémům. Povzbudí nás, dodá nám energii a chuť do života, posílí naše sebevědomí. Často si ani neuvědomujeme, jak důležitou roli může čaj v našem životě hrát.

Čaj se v Evropě objevil před několika staletími a rychle se zabydlel v naší kuchyni. Stal se i součástí našeho životního stylu - vždyť kolik přátelských setkání probíhá u přátelského pití čaje. Též politická a obchodní jednání se odbývají u šálku čaje. Čaj zasahuje do mnoha sfér. Například snaha dovézt čaj do Evropy co nejrychleji, aby se zachovalo jeho aroma, měla vliv na zkvalitnění lodní dopravy. Tento nápoj má vztah i k náboženství, umění, lékařství či chemii. Zřejmě bychom nenašli oblast, která by nebyla pitím tohoto nápoje ovlivněna. Některé druhy čajů připomínají spíše prach smetený z místa, kde se předtím sušily čajové lístky. Jejich chuť má při vší úctě cosi společného tu s polévkou z uzeného masa, tu s odvarem z bramborových slupek. Chemická aromata však tento problém vyřeší a sáček též mnohé skryje. Naproti tomu jsou sypané čaje z celých lístků, které se v horké vodě překrásně rozvinou a naplní místnost vůní. Takový čaj je pak možné zalévat horkou vodou poněkolikrát a je stále lahodný a zdravý.

Umění čaje dotáhli až k samotné dokonalosti Japonci. Adeptům čajového rituálu trvá celá léta, než ovládnou své tělo i mysl natolik, aby jako mistři mohli vést čajový obřad. Asi není nutné stát se mistry takového ritu, ale kdybychom se naučili každý šálek vnímat jako motivaci ke zklidnění a nalezení vnitřního míru, nestal by se i celý svět rázem přívětivější?

Síla mlsání

Už to víte? V Děčíně máme obchod specializovaný na mlsání! Ale není to ledajaké mlsání, žádné přežírání dortíčky či chlebíčky z místní výrobny. Jsou to laskominy navýsost speciální a duchaplné. Ovšem, kdo ještě neochutnal, těžko uvěří.

V Křížové ulici, hned naproti kostelu, uvidíte nad jedním z domovních schodů nenápadnou ceduli Káva a Čaj U Kostela. Když vstoupíte dovnitř a sestoupíte do suterénu, dýchne na vás vůně čokolády, kávy, a čaje. Už ta vůně prozrazuje, že se jedná o prvotřídní kvalitu. A zde též pochopíte, že není káva jako káva a není čaj jako čaj.

Je jasné, že za balení soutěžní třídy napařované verze čaje Tamaryokucha, kultivaru Saymakaori, sklizeného v prefektuře Kumamoto zaplatíte několikanásobně více, než za balíček pigi čaje, ale jak už bylo řečeno, to, co vás čeká, je navýsost lahodné čajové mlsání.

Dáte-li raději přednost čokoládě, pak zde narazíte na rafinované nástrachy pro váš mlsný jazyk. Například oblíbená písmenková hra scrabble, tentokráte v čokoládové podobě. Neveřím, že by se dala dohrát, aniž by v útrobách hráčů zmizela nejméně polovina hrací sady. Sám jsem si tu už vytvořil závislost na jedné tabulkové čokoládě a je mi jasné, že budu mít velké problémy s odvykáním.

Pokud vyznáváte kulturu kvalitního alkoholu, pak vás jistě zaujme regálek, kde se oko gurmána orosí. Medailemi ověnčená včelovina, ohvězdičkovaná Metaxa, letité whisky a bourbony. I ceny jsou v tomto oddělení mnohem lákavější než tam, kde to mají skvělé a přece levné.

Říkáte, že to se musí vidět? Máte pravdu. Teď hned si můžete prohlédnout webovou stránku www.kava-a-caj.cz, a až půjdete Křížovkou, určitě alespoň nahlédněte, že nekecám. A proč vlastně toto mlsací doupě zmiňuji na stránce Čajového festivalu? Ze dvou důvodů. Tím prvním je, že zmíněný obchůdek se ujme naší festivalové čajovny, takže mnohé speciality budou k ochutnání. Druhým důvodem je připomenout vám, že chuťové buňky máme proto, abychom si dělali, alespoň čas od času, radost ze života. A kdyby někdo zkoušel vás nabádat k askezi a utahování opasků, tak mu vzkažte, ať jde nejprve příkladem, že si z něho možná vezmete příklad - v příštím životě :)

Něco o žravosti

Výše uvedený text mne ale hned inspiruje k neformálnímu představení jednoho z účinkujících na Čajovém festivalu. Miroslav Hrabica je autor nesmírně zajímavé publikace „Co nám tělo říká aneb podstata němocí“. Z ní vyjímám krátkou stať věnovanou žravosti, čili polyfagii:

„Někdo má představu, že všechno, co vytvořil, získal a má nyní k dispozici, poměrně rychle ztrácí a brzy už mu nic kromě povinnosti a dřiny nezůstane. Štěstí se u něj zdrží krátce, úkolů i toho, co od něho očekávají druzí, má až nad hlavu, a co je to odpočinek, příliš nezná. Jiný, spíše neprůbojný člověk se domnívá, že málokdy získá, po čem hodně touží. Láska na něj údajně nezbyla, takže on nemá pro co žít. Obojí mylné vnímání bývá podepřeno neblahou zkušeností ducha dotyčných - v minulosti trpěli velkou chudobou či se nechali až nezdravě spoutat asketismem či panovačným jednáním druhých, z nichž někteří žijí opět blízko nich.

Většinou prožíváme námi dříve málo zvládnuté situace. Podvědomé vzpomínky (na bývalé těžkosti) člověka zraňují a psychicky velmi ničí. Nemoci jako polyfagie (žravost) či anorexie (nechutenství), jsou jeden problém, jedna mince, mající dvě strany. Leč ani přejídáním, ani odmítáním jídla nelze vyřešit to, co má pochopit i zvládnout duch daného člověka. Proto neutíkejte před životem a postupně zvládejte i bolestné chvíle v něm, vyzbrojeni vytrvalostí a pokorou. Posilujte a zušlechťujte svého ducha a zkrásníte i na těle.“

Ayurvéda, pramen zdraví

Ájurvéda je 5000 let starý komplexní medicínský systém. Považuje se za matku medicíny, z které vychází čínská i klasická západní medicína. Název znamená vědu o životě a dlouhověkosti. Je považována za nejstarší zachovalý systém léčby na světě. Světová zdravotnická organizace (WHO) uznává ájurvédskou medicínu za účinný medicínský systém.

Hlavním principem Ájurvédy je život v souladu se svou konstitucí a s přírodními zákony. Ájurvéda je holistickou vědou, zabývá se celým člověkem. Nezaměřuje se na potlačování příznaků, ale hledá a léčí příčinu nemocí. Směřuje k zachování rovnováhy energie v těle, nejdůležitější podmínky zdraví. Ájurvéda se podrobně zabývá nejen léčbou, ale i prevencí nemocí a dlouhověkostí. Podle konstituce, vnějších a klimatických podmínek doporučuje individuálně založenou stravu, celkovou životosprávu, bylinné přípravky, procedury, jóga atd. Uznávání individuálních odlišností a individuální přístup k léčbě unikátním rysem ájurvédské medicíny.

Pokud byste o ayurvédě chtěli vědět více, pak nezapomeňte, že jedním z hostů Čajového festivalu je Manoj Kumar Thakur, absolvent tradiční ayurvédské školy v indické Kerale.

Aikidó, boj nebo harmonie?

O aikidó se nejčastěji hovoří jako o bojovém umění. Záleží však na tom, jak pojem „bojové umění“ chápete. Jsou bojová umění, jejichž základním principem je zmasaktování soupeře a na druhé straně jsou taková, jejichž hlavní myšlenkou je všestranný rozvoj osobnosti. Aikidó se rozhodně řadí k těm druhým a jeho součástí je zcela jistě i filosofický rozměr.

Nicméně je nutné vzít v potaz, že aikidó vychází z japonské tradice samurajů, takže rozhodně nejde o meditační seance. Naopak, jeho charakteristickými rysy jsou dynamika, svižnost, postřeh, kreativita. Zakladatel aikidó, japonec Morihei Ueshiba, byl za mládí obávaným válečníkem. Na vlastní klůži prožil zkušenost války, její nesmysl a zmar, a proto se rozhodl, že své bohaté zkušenosti využije k tomu, aby vytvořil bojové umění vedoucí nikoli k destrukci, ale k udržení míru. Využitím prvků různých bojových umění, zejména umění boje s mečem, vytvořil systém, který využívá energie útočníka takovým způsobem, že se síla útoku obrací proti útočníkovi samému. Jinými slovy, čím agresivnější je útok na někoho, kdo mistrovsky ovládá aikidó, tím hůře pro útočníka. Ale i přesto, že na vás zaútočí někdo s úmyslem vás zabít, snažíte se do poslední chvíle odvrátit destrukci sebe i útočníka. A právě to je jeden z nejvýraznějších duchovních principů obsažených v aikidó. Což ovšem neznamená, že aikidó neobsahuje techniky, kterými je možné během okamžiku účinně lámat kosti, je-li to nevyhnutelné.

Aikidó je umění založené na práci s energiemi. Rozvíjí schopnost vnímat různé formy energie, intenzitu, směr působení. A to nejen v boji, ale například při meditaci v přírodě nebo i v běžném životě. Snad lze bez nadsázky říci, že aikidó vychází z přírodních principů. Aikidó je pohyb, pohyb je život a co se má hýbat, nesmí se blokovat. Pro lepší pochopení by se aikidó dalo vyjádřit známým českým úslovím „kdo chce kam, pomozme mu tam“. Mistrovské zvládnutí tohoto principu však vyžaduje velkou píli, houževnatost a trpělivost. Není totiž jednoduché během zlomku vteřiny, kdy vzniká útok, správně odhadnout jeho intenzitu, směr a způsob. To se v podstatě děje zcela intuitivně, protože jakmile byste zapojili „do akce“ přemýšlění, bylo by už na použití aikidó pozdě. A právě proto cvičení aikidó není pro netrpělivé jedince, kteří chtějí rychlý výsledek. Vybudování intuitivní schopnosti správné reakce na jakoukoli situaci trvá skutečně léta pravidelného trénování. Ale jsou to léta, kdy každým tréninkem na vlastní kůži cítíte fyzický a duchovní růst správným směrem, tzn. být dobrým člověkem.

Také u nás v Děčíně je možné cvičit aikidó. Právě 27.9. a 4. 10. probíhají v gymnastické hale v Riegrově ulici ukázková cvičení a nábor nových adeptů. Takže v případě, že byste na sobě rádi zapracovali, zkuste se podívat na www.aikido-decin.cz, kde se dozvíte více.

A proč vlastně zmiňuji aikidó v souvislosti s Čajovým festivalem? Jednak proto, že aikidó a popíjení čaje patří nerozlučně k sobě a také proto, že součástí festivalu je též přehlídka bojových umění, která ovšem letos proběhla již 10. září.